Obecné mezinárodní chápání indického vztahu k Tibetu se omezuje na politický aspekt, což neposkytuje úplný obraz situace. Zpráva International Campaign for Tibet ze září 2023 poukazuje na mnohostrannou povahu indického vztahu k tibetským záležitostem.

Po čínské komunistické okupaci Tibetu zaujímají indické vládní orgány v otázce Tibetu poněkud rozporuplnou politiku, přičemž politický establishment projevuje značnou úctu k „citlivým otázkám“, které Čína promítá, a vojensko-bezpečnostní establishment je na druhé straně agresivnější a obává se čínského převzetí Tibetu a následného vývoje.

Buddhistické dědictví Tibetu je nejviditelnějším ukazatelem jeho historického spojení s Indií. Následují ho lidé v celé himálajské oblasti severní Indie, od Arunáčalpradéše na východě po Sikkim, Kalimpong, Dárdžiling, Himáčalpradéš, Uttarpradéš, Uttarkhand, Ladakh na severozápadě. Jejich strategickou hodnotu a podíl na budoucnosti tibetského buddhismu si indičtí politici uvědomují teprve v poslední době. Dnes jsme svědky soustředěného a viditelného úsilí nejen o zdůraznění indického buddhistického dědictví, ale také o touhu hrát vedoucí roli v jeho budoucím směřování.

Tradiční indický léčebný systém známý jako ájurvéda je jedním ze tří hlavních systémů (indická, čínská a unani tradice), které obohatily tibetský lékařský systém (formálně známý jako Sowa Rigpa neboli věda o léčení). Co je pro téma této zprávy důležitější, tato věda o léčení se po staletí praktikuje po celém indickém Himálaji (Ladakh, Lahaul & Spiti, Arunáčalpradéš, Sikkim, Dárdžiling, Kalimpong atd.). Teprve v září 2010 Indie oficiálně uznala systém Sowa Rigpa. Toto uznání má potenciál poskytnout léčebnému systému tolik potřebnou legitimitu jak v Indii, tak na mezinárodní úrovni, pokud indické úřady podniknou potřebné kroky.

Další oblastí, v níž Indie převzala iniciativu, ale zanedbala její náležité promítnutí, je oblast tibetanistiky. Velmi mnoho tibetských institutů může sehrát roli při vhodném zdůrazňování indického podílu na záležitostech týkajících se Tibetu a Tibeťanů.

Tibetské řeky byly pramenem civilizačního růstu v jižní a jihovýchodní Asii, přičemž na jejich zdravém a neomezeném toku je závislých přibližně 1,8 miliardy lidí. Využívání tibetských vod Čínou – zejména existujících i plánovaných vodních elektráren – má ničivý dopad na země ležící níže po proudu, včetně Indie. Související rizika se budou jen zhoršovat s tím, jak se bude prohlubovat klimatická krize a dramaticky narůstat nedostatek vody. Tento indický podíl na tibetských vodách však indičtí politici dosud dostatečně neřešili, když hovořili o přístupu své vlády k Tibetu a Tibeťanům.

Před čínskou komunistickou okupací Tibetu v roce 1959 sloužil Tibet jako nárazník mezi dvěma asijskými giganty, Indií a Čínou, a přispíval k regionální stabilitě. Po roce 1959 se však historická indicko-tibetská hranice stala jablkem sváru mezi Indií a Čínou. Indický mylný předpoklad čínského souhlasu s touto hranicí následně vedl k porážce Indie ve vzájemné válce v roce 1962 a několika následným potyčkám. Indie se dostatečně nesnaží spojit řešení hranice s širší tibetskou problematikou.

Jednou z oblastí, kde bude Indie v příštích desetiletích čelit výzvě, je budoucnost instituce dalajlamy. Indie oficiálně neoznámila svůj podíl na této otázce, ale skutečnost je taková, že otázka budoucnosti dalajlámy bude mít dopad na kritickou masu indických občanů v himálajské oblasti, kteří jej uctívají jako svého duchovního vůdce. Obyvatelé podél indického himálajského regionu nejsou ve svém zájmu o dalajlamovu budoucnost nijak omezováni. V Indii také již nějakou dobu probíhá veřejná debata o potřebě být v otázce dalajlamy důraznější.

Situace vyžaduje, aby indická vláda přistupovala ke své tibetské politice komplexně, nad rámec politických omezení, neboť indičtí politici si jsou těchto vrstev indicko-tibetské problematiky vědomi. Jak je uvedeno v této zprávě, Indie pokračuje v několika iniciativách v záležitostech týkajících se Tibeťanů, ale politicky váhá s prosazováním svých názorů, protože se obává čínské reakce.

Indie na mezinárodní scéně
V roce 2023 se Indie dostala do středu mezinárodního zájmu jako předsedající země skupiny G20, což vyvrcholilo summitem lídrů G20 ve dnech 9.-10. září 2023, který přivedl do Dillí vedoucí představitele celého světa. Tato vysoce postavená pozice, stejně jako nedávný mezinárodní vývoj, iniciovala v zemi veřejnou debatu o místě Indie ve světě. Na rozdíl od Číny je Indie opatrná v projektování sebe sama jako vedoucí země světa, ale podniká postupné kroky k tomu, aby byla oslovována na základě svých vlastních zásluh. Stejně jako mnoho zemí v regionu a ve světě i Indie v současné době diskutuje o nejlepším přístupu, jak čelit agresivní Číně. Pozorovatelé v Indii, včetně politiků, navrhují, že jednou z cest by bylo přehodnotit indickou politiku vůči Tibetu a přijmout pragmatičtější a realističtější politiku.

Po útěku dalajlamy a tisíců Tibeťanů do Indie v roce 1959 a poté, po čínské komunistické okupaci Tibetu, přijímaly indické vládní orgány poněkud rozporuplnou politiku vůči Tibetu. Politický establishment projevuje úctu k „citlivým otázkám“ projektovaným Čínou do té míry, že indičtí analytici obviňují po sobě jdoucí indické administrativy ze snahy Číně vyhovět.“[1] Například k otázce kontaktů mezi zástupci tibetského exilového vedení, včetně vyslanců dalajlamy, a čínskou vládou, jejichž výsledek bude mít dopad na Indii, nezaujala veřejně žádné stanovisko, na rozdíl od některých jiných zemí, jako jsou Spojené státy a Evropská unie, které je kategoricky podporují.

Na druhé straně se vojensko-bezpečnostní establishment projevil jako agresivnější, znepokojen čínským převzetím Tibetu a následným vývojem. Brzy po obsazení Tibetu Čínou spolupracoval indický zpravodajský úřad (IB) s americkou Ústřední zpravodajskou službou (CIA) na konfrontaci s Čínou a v roce 1962 vytvořil polovojenské speciální pohraniční jednotky složené z tibetských uprchlíků.

zdroj: https://savetibet.org/india-should-formalize-a-holistic-approach-to-its-tibet-policy/

úvodní foto: Pohřeb Tibeťana Nyimy Tenzina, který byl členem tajných indických zvláštních pohraničních jednotek, v Ladaku 8. září 2020. Zahynul při výbuchu nášlapné miny během operace podél linie skutečné kontroly (LAC) ve dnech 29.-30. srpna 2020.