Tenzin Dorjee* vzdává hold svému příteli, který se narodil v Tibetu pod čínskou okupační nadvládou, vyrůstal v Indii jako sirotek, jako aktivista byl vyhnán z Nepálu, v Americe se znovuobjevil jako umělec a až do posledního dechu žil s aktivistickou chutí do života.

Minulý týden jsme ztratili jednoho z našich nejdražších přátel, Čungpo Tseringa (1979-2024). A svět je kvůli jeho nepřítomnosti o něco temnější – opravdu o hodně temnější. Chungpo dal tomuto světu, svému lidu, komunitě exilových umělců a aktivistů a svému stále se rozšiřujícímu okruhu přátel, studentů a blízkých tolik. Byl to talentovaný umělec, celoživotní aktivista, brilantní vypravěč, silný snílek, tvůrčí génius, který vše, čeho se dotkl, proměnil v umělecké dílo. Jeho předčasný odchod zanechal v našich srdcích díru o velikosti planety.

Byl to nejlaskavější, nejvtipnější, nejmoudřejší a nejvřelejší člověk, jakého jsem kdy měl tu čest poznat. Pod jeho nenápadnou osobností se skrývala nepopiratelná přítomnost, která mu pomáhala okamžitě navázat kontakt s každým, koho potkal, a během několika minut navázat přátelství s neznámými lidmi. Když jste s ním trávili čas, poslouchali některou z jeho veselých historek nebo jen tak seděli ve zdravém tichu nad šálkem kávy nebo sklenkou whisky, měli jste pocit, jako by se zpomalil čas, cítili jste, jaké je to požehnání znát tohoto zářivého člověka.

Nikdy nikam nespěchal, s ničím. Vždycky dělal věci s rozvahou, chodil pomalu a rozvážně, jako by měl všechen čas na světě. A ve skutečnosti měl času víc než my ostatní, mimo jiné proto, že nikdy neměl typickou práci od devíti do pěti. Poté, co dvakrát propadl z TCV kvůli neúspěchu v osmé třídě, se ocitl v Nepálu, kde se snažil prosadit jako nezletilý umělec shok-pé, navrhoval plány koberců a prodával je slavným továrnám na koberce v Káthmándú. Jednou, sotva vyšel z puberty, doprovázel skupinu západních fotoreportérů na thajsko-barmskou hranici, kde nešťastnou náhodou ztratil svůj tým i zavazadla a musel měsíc přežívat na banánech. Během svého pobytu v Chiang Mai poprvé experimentoval s malbou uhlím.

Po návratu do Káthmándú založil první tibetskou galerii současného umění v Nepálu, Gallery Of Modern Art (GOMA), která se stala centrem umělecké výměny a centrem politického organizování. Někdy maloval 30 hodin v kuse, zapomínal jíst i spát. Podle Čungpóovy naučné knihy potřebovali lidé k přežití tři věci: umění, přístřeší a oblečení. Tato posedlost věnovaná jeho řemeslu se podepsala na jeho zdraví. Když se Nepál po nástupu maoistů změnil v čínský satelitní stát, stala se jeho galerie terčem šikany ze strany káthmándské policie a on opustil Nepál a požádal o azyl v Americe.

V New Yorku žil Čungpo mnoho měsíců, možná rok, jako host v našem domě v Astorii, ale po celou dobu svého pobytu se tak necítil. Jako host měl pravděpodobně nejmenší uhlíkovou stopu v historii: jedl skromně, sprchoval se zřídka a nikdy ničemu nepřekážel. Vážil tak málo, že ani gauč, na kterém spal, netrpěl žádným opotřebením. Žil spíše jako člen rodiny, bral na sebe více než svůj díl domácích prací a kuchařských povinností.

Jednou jel metrem na Brooklynský most, aby nafotil obal alba pro nepálského hudebníka Raju Lamu, a za pár hodin práce si vydělal něco kolem dvou set dolarů. Byla to jeho první placená zakázka v Americe a on se těšil, že tento milník oslaví. Cestou domů, jen pár minut předtím, než dorazil do našeho bytu, ho však přepadli dva kluci, z nichž jeden podle všeho držel v kapse nůž. Ulevilo se nám, že se mu nic nestalo, ale nikdy jsme si ho nepřestali kvůli tomuto incidentu dobírat, že ho „přepadli dva středoškoláci“!

V té době jsem pracoval ve Studentech za svobodný Tibet (SFT) a Chungpo pravidelně docházel do naší kanceláře na 14. ulici a B, aby nám pomáhal s nejrůznějšími úkoly, vyráběl plakáty, maloval transparenty, rozvážel literaturu našim pobočkám a bavil stážisty. Jednou tam byli dva malí bratři (8 a 12 let, pokud mě paměť neklame), kteří právě přijeli z Tibetu a neuměli ani slovo anglicky. Jejich učitelka nám zavolala a požádala nás, jestli bychom nenašli někoho, kdo by chlapce po škole doučoval, aby mohli dohnat ostatní děti ve svých třídách. Chungpo dostal chlapce na starost a každou středu je učil, začínal abecedou a jednoduchými větami. Chlapci se učili rychle, ale také rychle zapomínali, a to mu trochu lezlo na nervy. To byl jediný případ, kdy jsem ho viděl ztratit trpělivost, ale ani tehdy neztratil nervy. Zůstal chlapcům oddaný a soucitný, až jednoho dne najednou jejich angličtina byla lepší než jeho.

Zorganizovali jsme nespočet protestních shromáždění na Manhattanu (obvykle u čínského konzulátu, někdy u OSN, jindy zase u nějaké firemní kanceláře) a téměř stejně tolik domácích večírků v Queensu. Všichni byli rádi v Chungpoově společnosti, takže k nám chodili pořád. Když došly nápoje, hudba a konverzace pokračovaly dlouho do noci, často až do východu slunce. Jeho oblíbeným hudebním nástrojem bylo djembe a nikdo se nikdy neptal, kde nebo jak se na něj naučil tak dobře hrát. Bylo jeho věcí, že uměl věci, které nikdo jiný neznal. Měl nenucený smysl pro humor a samozřejmě nekonečné množství materiálu, všeho špičkového; nikdy jsem ho neviděl udělat vtip, který by se nepovedl. Při některých příležitostech by jeho epické výstupy daly zabrat i našemu příteli komikovi Sonamu Wangduemu. Více než jeho vtipy však obvykle stačila jeho přítomnost, aby rozzářil místnost a rozjasnil tvář každého, kdo měl těžký den.

Ať už jsme se sešli v Malém Tibetu v Jackson Heights, na vernisáži v galerii v Chelsea nebo na jednom z aktivistických výcvikových táborů SFT v Catskills, vždycky byl životem večírku, obklopen lidmi, kteří viděli jiskru v jeho očích a cítili oheň v jeho duši. Miloval syrovou energii New Yorku a nekonečné vzrušení velkoměsta, ale počasí na východním pobřeží mu nepřálo. Chladné zimy mu zkracovaly páteř a otékaly mu konečky prstů. Při sebemenší provokaci se rozkašlal; všechno, včetně ústředního topení a klimatizace, dráždilo jeho křehký dýchací systém.

Proto se přestěhoval do Kalifornie, kde se k ničímu překvapení rychle stal místní legendou. Jeho byt, který sdílel nejprve s Gjatso Čutengem a později s Tašim Bushem, se stal epicentrem života a smíchu pro nový okruh přátel v Bay Area. Často navštěvoval bar Melodee’s, jehož latinskoamerický majitel byl Čungpóem tak okouzlen, že na zeď vedle vchodu vyvěsil obrovskou tibetskou vlajku. Místní lidé chodili do Melodee’s za Chungpem spolehlivě každý víkend a jeho drinky byly vždy na účet podniku. Barmani mu nabízeli, že mu udělají cokoli, ale on zůstal věrný svému milovanému Jamesonu s ledem. V Kalifornii jeho staré příznaky dočasně ustoupily, a dokonce se zdálo, že se mu narovnala záda. Tento nečekaný návrat k mladistvému zdraví mu v některých kruzích vynesl přezdívku Benjamin Button.

Stále tvořil nová díla a nořil se hlouběji do svého oblíbeného média dřevěného uhlí. Klíčovým tématem, které ho v této fázi zaměstnávalo, bylo sebeupalování a jeho trvalé utrpení z vlny protestních sebeupalování v Tibetu se výmluvně odráželo v jeho umění. Dvě z jeho maleb uhlím na toto téma, které patří patrně k tomu nejlepšímu z jeho tvorby, byly v letech 2014-2015 vystaveny na skupinové výstavě v Queens Museum. Od svého založení v roce 2009 byl prvním a stálým přispěvatelem na každoroční aukci umění Art for Tibet, která je určena na podporu činnosti SFT. V roce 2014 uspořádal samostatnou výstavu v Tibet House v New Yorku. Název výstavy Vagabond vystihoval podstatu jeho identity exulanta, který se narodil v okupovaném Tibetu, vyrůstal v Indii jako sirotek, byl vyhnán z Nepálu jako aktivista a nyní se znovu objevuje jako umělec v Americe.

Jeho umění bylo neoddělitelné od jeho aktivismu. V kapse měl vždy ostrou tužku a hromádku samolepek s nápisem „Free Tibet“ (Svobodný Tibet). Když se procházel po staré čtvrti nebo novém městě, náhle se zastavil u parkovacího automatu nebo známé budovy a jen tak nalepil samolepku. Instinktivně znal nejlepší místo, ideální výšku a optimální úhel pro umístění každé samolepky. Pokud vás příjemně překvapí náhodné tibetské graffiti nebo samolepka někde v ulicích New Yorku, pod mostem v Paříži, na záchodě v baru v San Francisku nebo před čínskou ambasádou v Praze, možná stojíte před jedním z Chungpových podvratných rukopisů.

Patřil k těm vzácným postavám, které se pohybovaly v životních příkopech s dokonalou vyrovnaností a nevybíravou velkorysostí, jako by měly přístup k nějaké vyšší pravdě o vesmíru, k nějakému hlubšímu tajemství o oblouku lidské existence. Není divu, že často končil jako neoficiální terapeut přátel s nepojmenovanými traumaty. Vzal si za své pomáhat trpícím duším najít útěchu a uzdravení, i když zůstává otázkou, zda se on sám někdy vzpamatoval z traumatu z dětství, kdy jako batole přišel o rodiče. Krása i tragédie se v jeho životě střídaly stejnou měrou.

V roce 2015 se Chungpo přestěhoval do Indie, aby se připojil k umělecké rezidenci Dialogue, kterou založil a financoval jeho přítel z dětství Tenzing Rigdol, nejprve jako rezidenční umělec a později jako vedoucí provozu. Rezidence si pronajímala dvě budovy v Khanyaře, která se nachází kousek od tibetského perimetru Dharamsaly, a po několik let poskytovala různé stupně ubytování a podpory téměř třiceti umělcům a přidruženým osobám, dokud pandemie projekt nezastavila. Mezitím oba přátelé také lobbovali na ministerstvu školství tibetské exilové vlády, aby se umění stalo ústředním prvkem výuky dětí, místo aby se s ním v tibetských školách zacházelo jako s okrajovým nepředmětem.

V roce 2019, kdy zahajuje novou spolupráci s Tibet Open House v České republice, se Čungpo přesouvá do Prahy, kolébky sametové revoluce a domova Václava Havla, dramatika, který se stal prezidentem a byl jedním z nejbližších přátel Jeho Svatosti dalajlamy. Netušili jsme, že Praha bude poslední kapitolou Čungpova bohatého života.

Na jednom z učení dharmy, které v Praze uspořádal Tibet Open House, se objevil hongkongský herec Jet Li a někteří z organizátorů chtěli hvězdu kungfu a jeho doprovod posadit do první řady. Čungpo však nic takového nechtěl. Podle něj je svět plochý a všichni lidé jsou si rovni a tento rovnostářský princip se musí odrazit i v zasedacím pořádku. Nechal Jet Liho sedět mezi běžnými lidmi, stejně jako kohokoli jiného. Skromný herec si však zřejmě natolik vážil zážitku, že mu bylo odebráno privilegium celebrity, že se Chungpovi odvděčil tím, že mu věnoval plyšové džíny, které původně koupil pro svou dceru, která má shodou okolností, počkejte si, stejnou velikost pasu jako Chungpo.

Na to, že byl tak plný života a ducha, byl Chungpo za svůj krátký život několikrát nebezpečně blízko smrti. Pokaždé se z ní vrátil bez úhony, silnější a moudřejší. Možná právě díky této v boji osvědčené odolnosti jsme byli stále více přesvědčeni, že bude žít navždy, ať se děje cokoli. Ale po zážitku blízkém smrti kolem loňského Losaru, kdy mu lékaři řekli, že má něco velmi špatného s plícemi (předtím měl v Nepálu tuberkulózu), začal některým svým přátelům říkat, že se smrti nebojí, že by nelitoval, kdyby měl opustit tento svět. Možná věděl, že jeho čas vypršel, nebo možná jen filozofoval.

Někteří přátelé spekulují, že se možná smířil s osudem svých plic a připravoval se na konečnou cestu. Ve skutečnosti jeho nenápadná spiritualita nabyla v posledním roce náboženské intenzity. Přesto věřím, že neodešel tiše do dobré noci, že odolal pozvání z druhé strany, že by se nerozhodl odejít v tichosti, aniž by dal svým starým přátelům šanci uspořádat mu večírek. Nejsilnějším důkazem podporujícím tento závěr je, že si nedávno nechal implantovat zcela nový chrup, který zcela nahradil staré hnědé zuby, jež prozrazovaly všechno jeho dřívější užívání tabáku a obyčejnou nedbalost. Díky tomu vím, že se až do okamžiku své smrti těšil na život a žil. Proč by si jinak vyměňoval zuby?

Takový byl Chungpo, takový je Chungpo. Ať už je teď kdekoli, ať už se zapsal do jakékoliv požehnané říše nebo mystické dimenze, ať už se svými zavazadly, nebo bez nich, dělá mi dobře, když si ho představím, jak se prochází s novými zářivými zuby. Jeho přátelé tady dole truchlí, ale tam někde se určitě usmívá.

Životopis autora:
Tenzin (Tendor) Dorjee je vedoucím výzkumným pracovníkem Tibet Action Institute a doktorandem na Kolumbijské univerzitě. Je bývalým výkonným ředitelem organizace Students for a Free Tibet.

Zdroj: https://www.tibetanreview.net/chungpo-tsering-artist-activist-storyteller-dreamer/