Tändzin Cündü (v anglickém přepisu Tenzin Tsundue), tibetský exilový básník a aktivista, navštívil Prahu během své cesty po evropských zemích symbolicky ve dnech 35. výročí listopadu 1989 a společně s hudebníkem Lotänem Namlingem (Loten Namling) a zpěvačkou Sönam Dolmou (Sonam Dolma) se na pozvání neziskových organizací Češi Tibet podporují a Potala zúčastnili několika kulturních programů a diskusních setkání. Ve Futurum Music Baru vystoupili spolu s domácími hudebníky na Koncertě pro Tibet a v Knihovně Václava Havla pokřtili české vydání sbírky básní a esejů Tändzina Cündüho Kora (Aula, 2024).

Tändzine, mluvil jsi o tom, že pracuješ s mladými lidmi. Existují nějací „noví Tändzinové Cündü“, mladí tibetští aktivisté, spisovatelé, intelektuálové a disidenti, kteří pokračují v tvé práci? Uslyšíme o jejich činech?

TT: Loni v listopadu, když se Si Ťin-pching setkal s prezidentem Joem Bidenem v San Francisku, nebyl tím, kdo rozvířil média, žádný z prezidentů, ale jednadvacetiletá tibetská aktivistka, která vyšplhala na stožár přímo před hotelem, kde se konala schůzka, a zůstala tam s rozvinutou tibetskou vlajkou přivázaná několik hodin, takže ji nikdo nemohl přehlédnout. Cchelha Zogsang (Tsela Zoksang) vyšplhala na stožár před mezinárodním summitem Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří a policie ji nedokázala dostat dolů, dokonce ani když už konference uvnitř začala. Byla v živém vysílání mezinárodních zpravodajských médií a na všech sociálních sítích.

Podobný protest spolu s dalšími aktivisty organizace Students for a Free Tibet zopakovala před příjezdem Si Ťin-pchinga na setkání s Emmanuelem Macronem letos v květnu u Vítězného oblouku v Paříži.

Další noví mladí lídři jsou například Čhime Lhamo (Chemi Lhamo) nebo Tobdžor Cchulthrim (Topjor Tsultrim) – jsou vysoce vzdělaní, často v oborech práv, mezinárodních vztahů, politologie a podobně, jsou chytří, oddaní jádru věci a mají předpoklad dosáhnout výsledků. Celá třetí generace Tibeťanů se šikuje převzít vůdčí úlohu. Tato generace nikdy nespatřila Tibet, proto je pro ně bolestné, že nemají ani žádné vzpomínky na Tibet, ani právo žít v zemi svých předků, ale musí žít v cizí zemi odkázáni na něčí sympatie.

Starší generace možná žije s nostalgií po zemi, kterou opustila, avšak pro mladé je Tibet jejich budoucnost; jedině osvobozením své země mohou vzkřísit pocit vlastní důstojnosti. Mladí jsou poháněni touhou po svobodě, možností osvobodit svou zemi a spravovat území nejrozlehlejší a nejvyšší náhorní planiny, střechy světa.

Lotäne, myslíš si, že zpívání a hraní tibetské tradiční hudby funguje jako protest sám o sobě?

LN: Hudba je pro mne prostředek vyjadřování, přes hudbu si mohou porozumět i lidé, kteří by se jinak nedomluvili a těžko hledali společnou řeč. Lidová hudba je úzce propojená s jazykem, jeho melodií, intonacemi, způsobem vyjadřování, má nejblíž k duši národa. Tibetská tradiční hudba vyrůstá z mnoha kořenů. K těm intimním patří písně o lásce, odloučení, shledání – ať už se týkají osobních vztahů mezi milenci, přáteli, k rodičům a duchovním učitelům nebo obecně vztahu k místům, s nimiž jsme spjati, k rodné zemi. Možnost vyjadřovat vlastním jazykem své nálady a myšlenky představuje svobodu.

O to hroznější je, že nyní probíhá v Tibetu masivní kampaň, kdy je více než milion tibetských dětí násilně umístěno v čínských internátních školách. Cílem je zcela zničit jakoukoliv „tibetskost“, oddělit děti v co nejnižším věku od rodinného a společenského prostředí, vymazat náboženství, jazyk a kulturu. Až tyto děti skončí svoje vzdělání, nedomluví se tibetsky, nebudou moci číst, ztratí svou tibetskou paměť.

Celý rozhovor si můžete přečíst na www.forum24.cz